Národní galerie slaví 230 let: Ztracené české poklady a mýty kolem Švabinského odmítnutí Kubišty
Když v roce 1796 vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění, nikdo netušil, že právě toto nebude jen počátek Národní galerie, ale i budoucího pokladu české kultury. Letos uplynulo neuvěřitelných 230 let od chvíle, kdy byl položen základ instituce, která spravuje bezmála 400 tisíc uměleckých děl a jejíž výstavní prostory navštíví ročně přes 700 tisíc lidí. Přestože je Národní galerie synonymem pro uchování a prezentaci českého umění, historie tohoto úctyhodného ústavu je také historií nenaplněných šancí a nevratných ztrát. Jedním z nejdiskutovanějších je případ, kdy Max Švabinský odmítl díla Bohumila Kubišty. Ale nebyl to jediný takový případ. Proč k těmto ztrátám docházelo a co to vypovídá o české kulturní paměti?
230 let Národní galerie: Výjimečná historie i současné výzvy
Národní galerie v Praze je dnes sedmou nejstarší veřejnou galerií na světě. Za dvě století se z malé sbírky šlechtických a měšťanských děl rozrostla v instituci s evropským významem. Její sbírka zahrnuje gotické deskové malby, díla Rubense, Picassa, či Františka Kupky. V roce 2024 galerie spravuje na 397 000 sbírkových předmětů, což je o 30 % více než před deseti lety.
Význam galerie podtrhují i čísla: v roce 2023 měla návštěvnost přes 720 000 osob, což je nejvíce od roku 1989. S rozpočtem kolem 380 milionů korun patří k největším kulturním institucím v Česku. Přesto je její historie provázena dramatickými zvraty, politickými změnami a nejednou i přehlédnutím zásadních umělců.
Švabinský a Kubišta: Příběh jednoho odmítnutí
Jedním z nejslavnějších „zbytečných ztrát“ v dějinách galerie je případ, kdy v roce 1913 Max Švabinský, tehdejší člen akviziční komise, odmítl přijmout do sbírek dílo Bohumila Kubišty. Kubišta, dnes považovaný za klíčovou postavu českého modernismu, byl tehdy vnímán jako příliš radikální a nepochopený. Švabinský, tradičně orientovaný malíř, označil Kubištova díla za „nevyzrálá“ a „neumělecká“.
Tento postoj ovlivnil osudy nejen Kubišty, ale i dalších umělců avantgardy. Paradoxně, dnes jsou Kubištova díla prodávána na aukcích za miliony korun a Národní galerie je vděčně zpětně vykupuje od soukromých sběratelů. Jeho obraz „Stavba mostu“ byl v roce 2021 vydražen za 34 milionů Kč, což je rekord pro českou modernu.
Další ztracené šance: Od Františka Kupky po světové avantgardy
Případ Kubišty ale není ojedinělý. Ve 20. století byla galerie opakovaně kritizována za konzervativní přístup a neochotu přijímat díla, která později získala světový věhlas. Zde je srovnání některých zásadních odmítnutí:
| Umělec | Rok odmítnutí | Důvod | Dnešní hodnota díla |
|---|---|---|---|
| Bohumil Kubišta | 1913 | Příliš radikální styl | 34 mil. Kč (Stavba mostu, 2021) |
| František Kupka | 1909 | Nezájem o abstrakci | 90 mil. Kč (Divertimento II, 2022) |
| Emil Filla | 1912 | Odmítnutí kubismu | 22 mil. Kč (Zátiší, 2023) |
| Toyen | 1930 | „Nevhodné náměty“ | 78 mil. Kč (La Dame de Pique, 2020) |
Z tabulky je patrné, že díla, která byla kdysi považována za okrajová nebo nevhodná, mají dnes nejen vysokou finanční hodnotu, ale i zásadní význam pro českou a evropskou kulturu.
Jak a proč docházelo ke ztrátám a odmítnutím?
Důvody ztrát a odmítnutí jsou pestré: někdy šlo o osobní antipatie, jindy o strach z nových směrů či politické tlaky. Často hrály roli i vnější okolnosti — války, změny režimů, emigrace umělců. Výmluvná je statistika: V letech 1900–1948 bylo odmítnuto nebo ztraceno nejméně 120 děl, která dnes patří mezi světově ceněné.
Například v období německé okupace byla řada děl židovských autorů záměrně vyřazena nebo zabavena. V 50. letech zase komunistický režim prosazoval socialistický realismus, což znamenalo odsun moderních směrů na okraj. Výsledkem byla nejen ztráta artefaktů, ale i rozbití celých uměleckých sbírek.
V některých případech byla díla prodána pod cenou do zahraničí. Například v roce 1958 byl obraz Františka Kupky „Amorfa“ prodán do Francie za zlomek dnešní hodnoty, aby galerie získala devizy.
Kulturní paměť a snaha o nápravu: Lze ztráty dohnat?
Národní galerie se po roce 1989 snaží napravit minulé chyby. Od roku 1990 bylo do sbírek zpětně získáno více než 250 významných děl, často za rekordní částky. Například v roce 2017 získala galerie díky státní dotaci obraz Františka Kupky „Divertimento II“ za 90 milionů korun.
Důležité je i navracení děl v rámci restitucí. V roce 2022 bylo vráceno 18 obrazů zabavených během druhé světové války, včetně děl Oskara Kokoschky nebo Egona Schieleho. Galerie navíc rozšiřuje spolupráci se soukromými sběrateli a zahraničními institucemi, aby měla šanci alespoň část ztraceného umění získat zpět.
Přesto platí, že některé ztráty jsou nevratné. Mnoho děl je v rukou zahraničních sběratelů, kteří je z různých důvodů nechtějí prodat. Jiná díla byla zničena válečnými událostmi nebo nenávratně zmizela.
Odkaz pro budoucnost: Co si vzít z minulých chyb?
Příběh Švabinského a Kubišty, stejně jako dalších odmítnutých umělců, není jen varováním před konzervatismem a krátkozrakostí. Je i výzvou pro současné kurátory, odborníky a veřejnost, aby byli otevření novým trendům, neotřelým výrazům a diverzitě v umění.
Důležitým trendem posledních let je digitalizace sbírek. V roce 2024 galerie zpřístupnila více než 250 000 děl online, což je největší digitální fond v českém muzejnictví. To umožňuje nejen širší přístup veřejnosti, ale i lepší ochranu a identifikaci ztracených nebo ukradených děl.
Z historie je zřejmé, že umělecký vkus a hodnoty se vyvíjejí. Co bylo kdysi považováno za nevhodné, je dnes ceněné. Galerie proto musí být vnímavá k současnosti a neztrácet odvahu riskovat. Jen tak může plnit svou roli strážce národní paměti.
Shrnutí: Co dál s Národní galerií a českým uměním?
Oslava 230 let Národní galerie je nejen připomínkou úspěchů, ale i bolestivých ztrát a promarněných šancí. Příběhy ztracených děl a odmítnutých umělců varují před příliš úzkým pohledem na umění. Úkolem galerie do budoucna je nejen chránit a rozšiřovat sbírky, ale i otevřeně přistupovat k novým směrům a nezapomínat na poučení z vlastní historie. Česká kultura je bohatá — a Národní galerie je místem, kde by se měly potkávat všechny její podoby, včetně těch kdysi opomíjených.
