Politika bez vlastností. Proč je Česko jiné než zbytek Evropy
Česká politická scéna patří v rámci Evropy k těm nejnevyzpytatelnějším. Zatímco v sousedních zemích často dominují jasně vyprofilované strany a politici s dlouhodobou vizí, v Česku se pravidelně střídají vlády složené z nových hnutí, nečekaných koalic a osobností, které často nemají pevné ideové ukotvení. Jen za posledních 25 let prošla česká politika několika zásadními proměnami, které nemají v Evropě obdoby. Proč se v Česku nedaří vytvářet stabilní, hodnotově ukotvenou politiku a jaké jsou důsledky tohoto trendu? V následujícím článku rozebereme unikátnost české politické scény, srovnáme ji s Evropou a nabídneme konkrétní příklady, data i souvislosti.
Historické kořeny české politické nestability
Jedním z hlavních důvodů, proč v České republice opakovaně vznikají a zanikají politická hnutí bez jasné ideové linie, jsou historické zkušenosti. Po více než čtyřiceti letech komunistického režimu, kdy byla politika synonymem pro loajalitu k jediné straně, přišla po roce 1989 exploze nových subjektů. Lidé byli unaveni ideologiemi a upřednostňovali pragmatismus před ideály.
Například v prvních svobodných volbách v roce 1990 bylo registrováno více než 40 politických stran a hnutí. Od té doby se v Poslanecké sněmovně vystřídalo více než 20 různých politických subjektů, což je ve srovnání s Německem (kde od roku 1990 zasedlo v Bundestagu pouze 9 různých stran) výrazně vyšší číslo. Tato roztříštěnost a neochota voličů vázat se na dlouhodobé ideály vedla k tomu, že politika je často vnímána jako technokratická služba, nikoliv jako prostor pro prosazování hodnot.
Strany bez ideologie: Fenomén „catch-all parties“ v českém podání
Zatímco v západní Evropě se politické strany tradičně dělí podle jasných ideových linií (socialisté, konzervativci, liberálové), v Česku se prosadil model tzv. „catch-all parties“ — stran, které chtějí zaujmout co nejširší voličské spektrum. Typickým příkladem je hnutí ANO Andreje Babiše, které v roce 2017 získalo 29,6 % hlasů, aniž by mělo jasný program v oblasti zahraniční politiky, sociálních otázek nebo ekonomiky.
Podobný trend se objevil i s Věcmi veřejnými, které v roce 2010 překvapivě získaly 10,88 % hlasů, či s Pirátskou stranou, která se vyprofilovala hlavně na obecné kritice establishmentu. Ve volbách v roce 2021 se do Sněmovny dostala koalice PirSTAN, která spojila liberální a konzervativní prvky v jediný volební projekt.
Tento trend je v Evropě spíše výjimkou. Například ve Francii nebo Rakousku mají hlavní strany stabilní voličské základny a jasně vymezené postoje. V Česku však často vítězí subjekty, které jsou připraveny svůj program měnit podle nálady společnosti.
Srovnání evropských a českých politických stran podle stability a ideové ukotvenosti
| Země | Průměrná délka existence hlavních stran (let) | Počet nových parlamentních stran od 1990 | Dominance stran s jasnou ideologií |
|---|---|---|---|
| Česko | 15 | 14 | nízká |
| Německo | 70 | 3 | vysoká |
| Francie | 45 | 6 | střední |
| Polsko | 20 | 8 | střední |
| Švédsko | 80 | 2 | vysoká |
Jak je patrné, v Česku je nejen vysoká fluktuace stran, ale i nízká míra ideového ukotvení. Čeští voliči jsou ochotní měnit své preference na základě aktuálních kauz, nikoliv dlouhodobých hodnot.
Role osobností: Lídři místo hodnot
Dalším specifikem české politiky je silné zaměření na osobnosti, nikoliv na programy. Výzkum CVVM z roku 2023 ukázal, že pro 41 % voličů je hlavním kritériem při výběru strany „sympatie k lídrovi“, zatímco pouze 32 % sleduje programové priority.
Typickým příkladem je úspěch Andreje Babiše, jehož hnutí ANO bylo v začátcích vnímáno jako „strana jednoho muže“. Podobně i Tomio Okamura a jeho SPD staví kampaň převážně na osobním brandu.
Ve srovnání s Evropou je to výjimečné: například v Německu nebo Švédsku je tradicí, že strany přežívají své lídry a program je důležitější než osoba předsedy. V Česku však často mizí celé subjekty s odchodem výrazné osobnosti — např. Věci veřejné po odchodu Víta Bárty.
Krátkodobost a pragmatismus: České vlády v číslech
České vlády patří k nejméně stabilním v Evropě. Průměrná doba trvání jedné vlády od roku 1993 je 2,6 roku, zatímco v Německu je to 4,5 roku a ve Švédsku dokonce 5,2 roku. Časté střídání kabinetů je důsledkem nejen politické roztříštěnosti, ale i neschopnosti domluvit dlouhodobý kompromis.
Například od roku 2010 do roku 2024 se v Česku vystřídalo 7 různých vládních koalic. Politici se často soustředí na „hašení“ aktuálních problémů (ceny energií, covid-19, migrace), místo aby nabízeli dlouhodobé strategie. Výsledkem je neschopnost řešit strukturální problémy — například důchodovou reformu, která je podle analýzy OECD z roku 2024 už 15 let odkládána.
Důsledky: Nedůvěra veřejnosti a slabá politická kultura
Výše uvedené faktory mají přímý dopad na důvěru občanů v politiku. Podle průzkumu Eurobarometr z jara 2024 důvěřuje politickým stranám v Česku pouhých 12 % obyvatel, což je čtvrtý nejnižší výsledek v EU. Pro srovnání: v Německu je to 29 %, v Polsku 19 % a ve Švédsku 41 %.
Nízká důvěra se projevuje i v klesající volební účasti: zatímco v roce 1996 volilo v Česku do Poslanecké sněmovny 76 % oprávněných voličů, v roce 2021 to bylo jen 65,4 %. Lidé často volí „protestně“ nebo z recese, což přispívá k dalšímu posilování neideologických a populistických subjektů.
Politici jsou vnímáni jako „správci“ nebo „manažeři“, nikoliv jako vizionáři nebo lídři s jasnou misí. To oslabuje schopnost společnosti čelit dlouhodobým výzvám a posiluje pocit bezmoci.
Shrnutí: co dál s českou politikou bez vlastností?
Česká politika je svým způsobem unikátní — ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Historická zkušenost, nedůvěra v ideologie, dominance silných osobností a důraz na krátkodobé pragmatické cíle formovaly prostředí, kde se politika často omezuje na správu bez jasné vize. Výsledkem je nejen vysoká fluktuace stran a časté střídání vlád, ale i slabá politická kultura a nízká důvěra veřejnosti.
V porovnání s většinou evropských zemí je český model spíše výjimkou. V Evropě převládá trend dlouhodobě stabilních stran s jasným programem a hodnotami. Pro Česko je výzvou najít cestu k větší stabilitě, ideovému ukotvení a obnovení důvěry občanů. Prvním krokem může být větší důraz na vzdělávání v oblasti politické kultury, transparentnost a podpora tematických debat namísto marketingových kampaní.
