Wintonovo dítě v závěti darovalo miliony českým institucím

Miliony pro gymnázium i filharmonii: Wintonovo dítě v závěti myslelo i na Česko

Nikdy není pozdě na dobrý skutek, a to dokazuje i nedávné odkrytí závěti jednoho z "Wintonových dětí", které v dramatických okolnostech 20. století našlo nový domov daleko od své rodné země. Osoba, která si přála zůstat v anonymitě, věnovala ve své poslední vůli obrovskou sumu peněz nejenom ve prospěch institucí v zemi, která ji přijala, ale pamatovala i na Českou republiku, zemi svého původu.

Sir Nicholas Winton, který v roce 1939 organizoval záchranu 669 převážně židovských dětí z okupovaného Československa do Velké Británie, je dodnes považován za hrdinu. Jeho odvaha a altruismus inspirovaly mnohé, včetně těch, které zachránil. Jedno z těchto dětí, které dorostlo do zralého věku a zaznamenalo úspěch v profesním životě, se rozhodlo odkázat část svého jmění zpět do Česka jako projev vděčnosti a spojení se svými kořeny.

Konkrétně jsou zmiňovány dvě instituce, které se dočkají finančního příspěvku. První z nich je prestižní gymnázium v Praze, které se může těšit na podporu svých vzdělávacích programů a rozvoj infrastruktury. Vzdělání bylo vždy klíčem k úspěchu a emancipaci, což je poselství, které si zřejmě tato Wintonova osiřelá dítě vzala k srdci.

Druhou institucí, která se dočká velkorysého daru, je jedna z předních českých filharmonií. Hudba měla v životě dárce zřejmě zvláštní místo a jeho přání podpořit kulturu a umění se nyní stává realitou. Tento finanční příspěvek umožní filharmonii pořídat nové nástroje, rozšířit svoji nabídku koncertů a možná i zorganizovat turné po Evropě.

Tato pozoruhodná gesta nejenže ukazují hluboké spojení mezi minulostí a současností, ale také připomínají, jak silné a dlouhotrvající může být pouto k vlasti, i když žijete tisíce kilometrů daleko. Odkaz Sir Nicholase Wintona tak žije dál nejen v paměti, ale i v konkrétních skutcích, které mění životy lidí k lepšímu.

Zůstává jen doufat, že tento příběh inspiruje další k podobným činům štědrosti a ukazuje, že i jednotlivci mohou mít obrovský dopad na společnost a kulturu, a to i mnoho let po svém úmrtí. Jakékoli dědictví, které buduje mosty mezi generacemi a kulturami, je skutečně dědictvím, na které může být každý hrdý.