Evropa před novou érou obrany: Co znamená „NATO bez Trumpa“ a proč to řeší i český premiér?
Evropská bezpečnost zažívá v roce 2024 zásadní otřes. Vše začalo výrokem bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, který v únoru prohlásil, že by Spojené státy nemusely bránit „neplatiče“ v NATO, pokud by se znovu stal hlavou USA. Tato slova rozvířila debatu o roli Evropy v NATO, její vojenské nezávislosti a také o české pozici v této komplikované hře. Premiér Petr Fiala i ministryně obrany Jana Černochová opakovaně zdůrazňují, že Evropa musí být připravena na „NATO bez Trumpa“ – tedy na alianci, kde se budou muset Evropané více spoléhat sami na sebe.
Co znamená tento posun pro evropskou bezpečnost, proč najednou politici mluví otevřeně o „evropské armádě“ a jaká jsou reálná čísla, která určují šance i limity? Přinášíme přehled, fakta i komentáře k aktuálnímu vyjasnění vztahů v euroatlantickém prostoru.
Trumpův efekt: Proč Evropa znejistěla ohledně NATO
Donald Trump dlouhodobě kritizuje evropské spojence za nízké výdaje na obranu a v roce 2024 jeho výroky eskalovaly až k hrozbě, že USA nebudou bránit členy NATO, kteří „neplatí spravedlivý díl“. V praxi to znamená, že by například Pobaltí nebo Polsko mohly být v případě ruské agrese odkázány na vlastní síly, pokud USA změní svou tradiční roli „štítu Evropy“.
Podle posledních dat NATO (2023) pouze 11 z 32 členských států splňuje doporučenou hranici 2 % HDP na obranu. Česká republika tuto metu letos splnila poprvé, zatímco Německo, největší evropská ekonomika, dosáhne dvouprocentního cíle teprve letos. Pro srovnání – USA investují do obrany zhruba 3,5 % HDP, což v absolutních číslech znamená každoročně přes 860 miliard dolarů, zatímco Německo letos plánuje na obranu vyčlenit cca 90 miliard dolarů.
Trumpův „efekt“ tedy není pouze rétorický. Vzhledem k tomu, že USA zajišťují až 70 % vojenských kapacit NATO, by jakékoliv omezení americké účasti znamenalo zásadní oslabení obrany Evropy. To vysvětluje nervozitu evropských lídrů i urychlenou snahu hledat alternativní scénáře.
Evropská armáda: Realita nebo sen?
Myšlenka společné evropské armády se objevuje od 50. let, ale nikdy nebyla realizována. Aktuální situace však dává této vizi nový impuls. Francouzský prezident Emmanuel Macron i šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen otevřeně mluví o potřebě „evropské obranné unie“. Prakticky to znamená koordinaci vývoje zbraní, společné nákupy techniky i vytváření stálých jednotek, které by mohly zasahovat nezávisle na USA.
Výzvou je, že evropské státy mají různé armády, odlišné vojenské kultury a technologické standardy. Podle Evropské obranné agentury (EDA) v roce 2023 měly armády EU celkem 1,4 milionu vojáků v aktivní službě, ale jen malou část z nich lze rychle nasadit. Pro srovnání: USA mají 1,3 milionu aktivních vojáků, ale mnohem vyšší podíl z nich je permanentně připraven k nasazení kdekoli na světě.
Další překážkou je roztříštěnost zbrojního průmyslu: v roce 2022 existovalo v EU 178 různých typů hlavních bojových systémů (tanků, letadel atd.), zatímco USA operují s 30 typy. To zvyšuje cenu údržby, snižuje efektivitu a komplikuje společné operace.
Česká republika v novém paradigmatu: Kdo nás ochrání?
Pro Česko je otázka obrany zásadní. Ležíme v srdci Evropy, máme zkušenost s okupací i s rolí „malého státu“ v geopolitických hrách. Premiér Fiala v roce 2024 několikrát zdůraznil, že „Evropa už nemůže být závislá na americkém deštníku jako dřív“.
Česká republika aktuálně investuje do obrany zhruba 2 % HDP, což je přibližně 140 miliard korun ročně. Počet aktivních vojáků české armády je ale pouze kolem 27 000 lidí (včetně záloh). V porovnání s Německem, které má přes 180 000 vojáků, je to malý podíl. Modernizace – například nákup amerických stíhaček F-35 za více než 150 miliard korun – je ale signálem, že Česko bere obranu vážně.
Vláda také posiluje spolupráci s Polskem, Slovenskem a dalšími sousedy. V rámci tzv. V4 se diskutuje o společných cvičeních i o sdílení vojenských kapacit, například v oblasti kyberobrany nebo logistiky. Výzvou je, že česká armáda stále závisí na technice z USA a Německa a nemá kapacitu vést větší vojenské operace samostatně.
Evropské obranné výdaje v číslech: Kdo táhne a kdo dohání?
Podívejme se na konkrétní čísla, která ukazují, kde Evropa skutečně stojí v otázce obrany. Přehledné srovnání nabízí následující tabulka s vybranými státy NATO v Evropě:
| Stát | Výdaje na obranu (mld. USD, 2023) | % HDP | Aktivní vojáci |
|---|---|---|---|
| Německo | 90 | 2,0 | 184 000 |
| Francie | 56 | 2,1 | 205 000 |
| Polsko | 36 | 3,0 | 150 000 |
| Česká republika | 6 | 2,0 | 27 000 |
| USA (pro srovnání) | 860 | 3,5 | 1 300 000 |
Z tabulky je patrné, jak výrazně Evropa zaostává za USA jak v absolutních výdajích, tak v počtu vojenského personálu. Polsko je v posledních letech považováno za „evropského lídra“ v obranných investicích – v roce 2024 má na obranu vyčleněno tři procenta HDP a masivně nakupuje například jihokorejské tanky K2 a houfnice Krab.
Skeptici versus optimisté: Je Evropa na samostatnou obranu připravena?
Názory evropských politiků i expertů na možnosti „NATO bez Trumpa“ se liší. Skeptici upozorňují, že Evropa není schopna sama čelit ruské hrozbě, protože jí chybí nejen vojenská síla, ale i jednotná strategie a vůle. V roce 2023 zveřejnila renomovaná RAND Corporation analýzu, podle které by evropské země bez USA měly zásadní problémy s logistikou, elektronickým bojem, leteckou podporou i satelitním průzkumem.
Na druhou stranu, tlak okolností vede k rychlejšímu sbližování. Německo spustilo „Zeitenwende“ – zásadní přehodnocení své obranné politiky, Francie investuje do modernizace jaderného arzenálu a Polsko masivně zbrojí. Evropská komise slibuje, že do roku 2030 ztrojnásobí investice do vývoje nových obranných technologií.
Příkladem rychlé reakce je vznik tzv. Evropského rychlého nasazovacího sboru, který má mít do roku 2025 až 5 000 vojáků schopných zasáhnout v krizi. To je ale stále zlomek oproti americkým kapacitám. Klíčová otázka zní: bude Evropa ochotná dát na obranu například tolik, kolik dává na sociální programy? Zatím nic takového nenasvědčuje.
Směřování do budoucna: Co čeká Evropu a Česko?
Evropa stojí před volbou: buď se smíří s možností, že USA mohou kdykoliv „otočit zády“, nebo začne budovat vlastní obranný pilíř. První kroky už vidíme – zvýšené výdaje, společné projekty a debaty o „evropské autonomii“. Čeští politici, včetně premiéra Fialy, otevřeně říkají, že „musíme být připraveni i na nejhorší scénář“. Prakticky to znamená investovat do armády, podporovat domácí zbrojní průmysl a intenzivně spolupracovat se sousedy.
Zda bude Evropa schopna postavit se ruské hrozbě sama, ukáže až čas. V každém případě platí, že otázka „NATO bez Trumpa“ není jen politickým sloganem, ale reálnou výzvou, která může během několika let zásadně změnit evropskou bezpečnostní architekturu.
