Téměř polovina dívek v ústavní péči si ubližuje: Jak hluboký je problém a co s tím můžeme dělat?
Sebepoškozování mezi dívkami v ústavní péči se v posledních letech stalo alarmujícím tématem nejen pro odborníky na duševní zdraví, ale i pro širší veřejnost. Nedávno zveřejněné statistiky ukazují, že se s tímto problémem potýká téměř polovina dívek umístěných v dětských domovech, diagnostických ústavech či výchovných ústavech. Závažnost poranění, která si tyto dívky způsobují, navíc často překonává očekávání i zkušených pracovníků zařízení. Co za tímto chováním stojí, jaká jsou rizika a kde hledat řešení?
Šokující čísla: Sebepoškozování v číslech a realitě
Podle údajů organizace Nevypusť duši z roku 2023 má zkušenost se sebepoškozováním 46 % dívek umístěných v ústavní péči v Česku. To je více než dvojnásobek oproti běžné populaci dospívajících, kde se procento pohybuje kolem 20 %. Podle zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) z roku 2022 je v ústavní péči aktuálně kolem 5 000 dětí, z toho přibližně 2 000 dívek. Pokud aplikujeme výše uvedené procento, znamená to, že zhruba 920 těchto dívek má zkušenost se sebepoškozováním.
Jedna z pracovnic výchovného ústavu v rozhovoru pro Českou televizi popsala: „Vidíme hluboké řezné rány na předloktích, stehnech, někdy i na břiše. Některé dívky si záměrně vyvolávají popáleniny od cigaret. V poslední době jsme zaznamenali i případy, kdy dívky užily větší množství léků, což už je na hraně pokusu o sebevraždu.“
Proč dívky v ústavní péči sahají k sebepoškozování?
Sebepoškozování není v naprosté většině případů pokusem o sebevraždu. Psychologové jej popisují jako „ventil“ – způsob, jak se vyrovnat s intenzivními emocemi, vnitřní bolestí, traumatem nebo pocitem prázdnoty. U dívek v ústavní péči k tomu přistupují další faktory:
- Vysoká míra traumat z minulosti: Podle studie Národního ústavu duševního zdraví zažilo 80 % dětí v ústavní péči závažné formy zanedbávání, fyzického, psychického nebo sexuálního zneužívání. - Nízká podpora a narušené vztahy: Většina dívek v ústavech nemá spolehlivou síť blízkých osob, které by jim poskytly oporu. - Sociální izolace a stigma: Často si nesou nálepku „problémových dětí“, což jejich osamocení prohlubuje. - Nedostatečná péče o duševní zdraví: Až 60 % těchto dětí nemá dlouhodobý přístup k psychologovi nebo psychoterapeutovi.Příběh sedmnáctileté Veroniky, která žila v dětském domově od svých 10 let, je typický: „Když se mi nahromadily pocity viny a smutku, nevěděla jsem, co s nimi. Jestli jsem se řízla, aspoň jsem cítila něco konkrétního a mohla jsem to ovlivnit.“
Závažnost zranění: Šokující realita i pro odborníky
Sebepoškozování má různé podoby, od povrchových škrábanců až po hluboké rány vyžadující lékařské ošetření. Podle průzkumu České asociace pro psychické zdraví z roku 2023 bylo u více než třetiny sebepoškozujících se dívek v ústavech nutné léčení v nemocnici. Závažnost poranění je často podceňována — nejen samotnými dívkami, ale i okolím.
Některé dívky používají improvizované nástroje: břitvy, střepy, hroty tužek, zapalovače. Opakované sebepoškozování může vést k trvalým jizvám, infekcím, ztrátě citlivosti nebo dokonce k vážným poškozením nervů. Odborníci upozorňují, že u části dívek přestává sebepoškozování časem zabírat jako „úleva“, a proto sahají k extrémnějším formám nebo zvyšují intenzitu poranění.
Mluvčí jednoho diagnostického ústavu uvedl: „Museli jsme v posledním roce ve třech případech volat záchranku kvůli život ohrožujícím zraněním. V jednom případě šlo o hluboký řez, který způsobil masivní krvácení.“ U těchto dívek je výrazně zvýšené riziko pozdějších sebevražedných pokusů.
Srovnání: Sebepoškozování v ústavní péči vs. běžná populace
Abychom lépe pochopili závažnost situace, podívejme se na srovnávací tabulku:
| Skupina | Podíl se zkušeností se sebepoškozováním (%) | Podíl závažných zranění vyžadujících lékařské ošetření (%) |
|---|---|---|
| Dívky v ústavní péči | 46 | 33 |
| Dospívající v běžné populaci | 20 | 12 |
Z tabulky je zřejmé, že nejen samotný výskyt sebepoškozování je v ústavní péči více než dvojnásobný, ale i závažnost zranění je zde téměř trojnásobná oproti běžné populaci.
Jak reagují ústavy a co je potřeba změnit?
Většina ústavů se v posledních letech snaží reagovat na narůstající problém různými způsoby – od zavádění preventivních programů po vyšší zapojení psychologů. Přesto zůstává péče často nedostatečná:
- Nedostatek školeného personálu: V roce 2023 přiznalo 68 % ústavů, že nemají dostatek psychologů na plný úvazek. - Přetíženost systému: Jeden psycholog často pečuje až o 80 dětí. - Nedůvěra a stud: Dívky často nemají motivaci svěřovat se personálu kvůli obavám z nepochopení nebo trestu.Pozitivní změnou je postupné zavádění terapeutických skupin, arteterapie či krizové intervence přímo v ústavech. Například v Dětském domově v Hrotovicích se podařilo snížit počet případů závažného sebepoškozování o 40 % díky intenzivní spolupráci s klinickými psychology a pravidelným psychoterapeutickým sezením.
Prevence a řešení: Jak můžeme pomoci?
Zásadní je včasná prevence, která začíná už při příchodu dítěte do ústavní péče. Odborníci doporučují několik klíčových kroků:
1. Pravidelné psychologické a psychiatrické vyšetření: Zajištění dostupnosti odborníků na duševní zdraví pro každé dítě bez dlouhých čekacích lhůt. 2. Vytváření bezpečného a důvěryhodného prostředí: Důraz na otevřenost, empatii a individuální přístup. Dívky potřebují vědět, že jejich trápení bude vyslyšeno a že jim nehrozí trest. 3. Vzdělávání personálu: Školení v oblasti krizové intervence, práce s traumatem a rozpoznávání signálů sebepoškozování. 4. Zapojení rodin a komunit: Spolupráce s biologickými rodinami, pěstouny nebo blízkými osobami, kde je to možné, a propojování s komunitními službami. 5. Alternativní způsoby zvládání emocí: Arteterapie, muzikoterapie, sportovní aktivity či mindfulness techniky.Zásadní je také změnit vnímání sebepoškozování ve společnosti. Namísto trestání a stigmatizace je potřeba přistupovat k dívkám s respektem a porozuměním.
Shrnutí: co dál s problémem sebepoškozování v ústavní péči
Sebepoškozování dívek v ústavní péči je extrémně závažný a komplexní problém, který nereflektuje pouze individuální selhání, ale i systémové nedostatky péče o duševní zdraví dětí. Statistiky neúprosně ukazují, že téměř polovina dívek v těchto zařízeních má s tímto chováním zkušenost, a třetina z nich si způsobila zranění vyžadující lékařský zásah.
Bez systematické prevence, většího důrazu na odbornou péči a změny přístupu ke zranitelným dětem nelze očekávat zásadní zlepšení. Je na celé společnosti, aby přestala zavírat oči před tímto fenoménem a nabídla dívkám v ústavní péči skutečnou šanci na zdravější a bezpečnější život.
