Ze všech kroků Trumpa v Íránu plyne jediný cíl, říká exporadkyně Pentagonu
Napětí mezi Spojenými státy a Íránem se během posledních let několikrát ocitlo na bodu varu. Nejvýrazněji se do vývoje vztahů mezi těmito dvěma státy zapsal prezident Donald Trump, jehož politika vůči Íránu byla často hodnocena jako agresivní, nevyzpytatelná a maximalistická. Podle bývalé poradkyně Pentagonu, která měla možnost sledovat vývoj bezpečnostní situace na Blízkém východě z bezprostřední blízkosti, však z Trumpovy politiky v Íránu vychází jeden jasný cíl: posílení americké vyjednávací pozice a donucení Íránu k novým kompromisům. Tento článek podrobně rozebírá jednotlivé kroky Trumpovy administrativy vůči Íránu, jejich motivace i důsledky, a nabízí pohled na to, jak tyto kroky hodnotí odborníci.
Trumpova politika „maximálního tlaku“: Odstoupení od jaderné dohody
Jedním z nejzásadnějších rozhodnutí Donalda Trumpa v zahraniční politice bylo v roce 2018 jednostranné odstoupení Spojených států od tzv. Íránské jaderné dohody (JCPOA), kterou v roce 2015 uzavřely Írán a světové mocnosti. Dohoda měla za cíl omezit íránský jaderný program výměnou za postupné uvolňování sankcí. Trump však argumentoval, že JCPOA je „nejhorší dohodou v dějinách USA“ a umožňuje Íránu pokračovat v destabilizujících aktivitách v regionu.
Po odstoupení od dohody Trumpova administrativa obnovila a dále zpřísnila hospodářské sankce proti Íránu. Tyto sankce měly devastující dopad na íránskou ekonomiku – v roce 2019 se íránský HDP propadl o 6,8 % a inflace se vyšplhala přes 40 %. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu ztratila íránská měna od roku 2018 téměř 60 % své hodnoty vůči americkému dolaru.
Exporadkyně Pentagonu, která si přeje zůstat v anonymitě, k tomu uvádí: „Trumpova strategie byla postavena na myšlence, že ekonomický tlak donutí íránské vedení k novým jednáním za podmínek výhodnějších pro USA.“
Operace a vojenské zásahy: Symbolická i skutečná demonstrace síly
Jedním z nejzávažnějších a nejkontroverznějších kroků Trumpovy administrativy byla likvidace íránského generála Kásima Solejmáního v lednu 2020. Tento útok bezprecedentně eskaloval napětí v regionu a vyvolal obavy z přímého konfliktu mezi USA a Íránem.
Solejmání byl šéfem elitních jednotek Kuds a považován za architekta íránských vojenských operací v Sýrii, Iráku a Libanonu. Jeho smrt vyvolala vlnu protestů v Íránu a odvetné raketové útoky na americké základny v Iráku, při nichž bylo zraněno více než 100 amerických vojáků. Přesto se Trump rozhodl na odvetu dále nereagovat vojensky, což podle exporadkyně Pentagonu ukazuje na promyšlenou strategii: „Útok na Solejmáního měl být jasným vzkazem nejen Íránu, ale i ostatním aktérům v regionu, že USA jsou ochotny použít tvrdou sílu, pokud bude třeba.“
Podobné kroky a demonstrace vojenské síly měly podle odborníků především psychologický efekt – měly posílit postavení USA v případných budoucích jednáních s Íránem.
Sankce versus diplomacie: Srovnání dvou přístupů
Tabulka níže ukazuje klíčové rozdíly mezi přístupem Trumpovy administrativy a předchozí Obamovy vlády k řešení íránské otázky:
| Obamova administrativa (2009–2016) | Trumpova administrativa (2017–2021) |
|---|---|
| Uzavření JCPOA, omezení sankcí výměnou za kontrolu jaderného programu | Odstoupení od JCPOA, obnovení a zpřísnění sankcí |
| Důraz na multilaterální diplomacii | Unilaterální kroky, tlak na spojence k dodržování amerických sankcí |
| Postupné zlepšení vztahů s evropskými partnery a Íránem | Napětí s evropskými spojenci kvůli rozdílnému přístupu k Íránu |
| Žádné přímé vojenské útoky na íránské představitele | Likvidace generála Solejmáního, cílené vojenské operace |
Tato srovnání ukazují, že Trumpův přístup byl mnohem konfrontačnější a méně předvídatelný. Podle exporadkyně Pentagonu: „Trump chtěl Írán dostat do pozice, kdy by byl ochoten akceptovat novou dohodu, která by byla pro USA výhodnější než JCPOA.“
Ekonomický dopad sankcí na Írán: Statistiky a realita
Jedním z hlavních nástrojů Trumpovy administrativy byly rozsáhlé ekonomické sankce. Ty měly za cíl nejen oslabit íránskou ekonomiku, ale také vyvolat nespokojenost mezi obyvatelstvem a zvýšit tlak na vedení země. Podle údajů Světové banky se v roce 2020 dostala nezaměstnanost v Íránu až na 11,2 %, přičemž mezi mladými lidmi pod 30 let byla nezaměstnanost dvojnásobná.
Sedmdesát procent veškerých íránských příjmů pochází z ropy. V roce 2018, před obnovením amerických sankcí, exportoval Írán kolem 2,5 milionu barelů ropy denně. V roce 2020 to bylo méně než 300 000 barelů denně – propad o více než 85 %. To vedlo k prudkému poklesu státních příjmů a omezení investic do sociálních i vojenských programů.
Podle exporadkyně Pentagonu však režim i přes hospodářské potíže odolal: „Očekávalo se, že hospodářské problémy povedou k ochotě jednat. Írán však zareagoval spíše eskalací a zvýšením jaderných aktivit.“
Motivace a cíl: Donucení Íránu k nové dohodě
Z výše uvedeného je zřejmé, že hlavním motivem Trumpových kroků vůči Íránu bylo přivést tuto zemi zpět k jednacímu stolu za podmínek, které by byly pro Spojené státy výhodnější než původní jaderná dohoda. Tento cíl se však nepodařilo naplnit během Trumpova prezidentského mandátu.
Podle údajů agentury Reuters odmítl Írán v letech 2018–2020 více než deset pokusů o navázání přímých jednání s USA. Írán naopak začal v roce 2019 opět navyšovat obohacování uranu a v roce 2021 dosáhl úrovně obohacení až 60 %, což je výrazně nad limitem 3,67 % stanoveným původní dohodou JCPOA.
Exporadkyně Pentagonu dodává: „Ačkoliv Trump dosáhl výrazného ekonomického oslabení Íránu a posílil vojenskou odstrašující sílu USA, k dohodě podle svých představ nikdy nedospěl. Íránský režim se ukázal jako odolnější, než se očekávalo.“
Důsledky pro Blízký východ a globální bezpečnost
Trumpova politika vůči Íránu měla významné dopady i mimo samotný rámec bilaterálních vztahů USA a Íránu. Vyostření situace vedlo k několika incidentům v Perském zálivu, kde došlo například ke zadržení západních tankerů íránskými revolučními gardami. V roce 2019 byla například napadena dvě saúdskoarabská ropná zařízení, což vedlo k dočasnému snížení světové produkce ropy o 5 %.
Rovněž došlo k oslabení důvěry v mezinárodní závazky USA – některé evropské státy kritizovaly Trumpův jednostranný přístup a odmítly se plně připojit k americkým sankcím. V regionu pak eskalovala nestabilita, zejména v Iráku, Sýrii a Jemenu, kde Írán podporuje různé milice.
Podle exporadkyně Pentagonu spočíval Trumpův cíl v posílení americké vyjednávací pozice nejen vůči Íránu, ale i vůči dalším aktérům v regionu: „Dlouhodobě však tento přístup vedl k větší polarizaci a ztížil návrat k diplomacii.“
Závěr: Co přinesla Trumpova éra v otázce Íránu?
Trumpova éra znamenala radikální obrat v americké politice vůči Íránu – od diplomacie k „maximálnímu tlaku“. Kromě obnovení a zpřísnění sankcí došlo i k vojenským zásahům, které měly jednoznačně demonstrovat sílu. Hlavní cíl těchto kroků – přivést Írán k nové, přísnější dohodě – se však nenaplnil. Íránský režim odolal ekonomickému tlaku a naopak zintenzivnil jaderné aktivity. Výsledkem je větší destabilizace regionu a složitější cesta zpět k vyjednávání.
Podle exporadkyně Pentagonu lze Trumpovu politiku shrnout jednou větou: „Každý krok měl za cíl zvýšit páku Spojených států. Otázkou zůstává, zda byla zvolena správná cesta a zda bude možné navázat na diplomacii v budoucnu.“
